Co vám o nervovém systému neřekli: Polyvagální teorie s Porgesem a Živným
Steve, tvrdíte, že tělo funguje jako jakýsi „transformátor“ – že náš fyziologický stav určuje, jak reagujeme na svět. Můžete to rozvést?
Stephen: Ano. Tělo, když funguje ve svých homeostatických funkcích, nám umožňuje odolnost. Naše tvář pak působí přívětivěji, hlas je melodický. Terapeuti jsou v tomto intuitivně polyvagálně informovaní – naslouchají hlasům, sledují výrazy tváře a vnímají fyziologický stav klienta. Jádrem teorie je, že právě fyziologický stav buď zprostředkovává, narušuje, nebo optimalizuje naši reakci na svět. Není to jen otázka mozku. Když je náš systém klidný, máme rezervy. Ale když je naše fyziologie oslabená – jednoduše řečeno, jsme ve stresu – reagujeme na svět mnohem přecitlivěleji.
Děkuji, Steve. To bylo krásné – a skoro buddhistické. Tohle spojení mezi vámi dvěma, mezi Borisem a vámi, skrze polyvagální teorii, mě fascinuje už dva měsíce od chvíle, kdy jsme se propojili. Borisi, jak jste polyvagální teorii objevil vy?
Boris: Moje hlavní téma v lékařské praxi je vývoj člověka – zvláště v dětství a dospívání. Pracuji s neurovývojovými problémy u dětí a mládeže. Narazil jsem na problém tzv. axiálních blokád – jednoduše řečeno, jde o blokády páteře a hlavních kloubů v těle, v jeho ose, které zásadně ovlivňují motorický, ale i psychický vývoj dítěte. Hledal jsem vysvětlení, co propojuje tělo a mysl. V tom hledání jsem narazil na souvislost mezi tělesnou a mentální dysfunkcí – a pak jsem objevil polyvagální teorii. Bylo to jako objev – okamžitě jsem věděl, že musím najít jejího autora. Hledal jsem Stephena Porgese a zjistil, že je možnost potkat ho osobně v Praze. To mě šokovalo. Byl to začátek všeho. Pak se věci rozběhly rychle. Dva dny zpátky jsme spolu strávili půl dne v osobním rozhovoru na Floridě. Od prvního impulsu to trvalo jen tři měsíce.
To je nádherné. A jak konkrétně polyvagální teorii používáte ve své práci, Steve?
Stephen: Moje práce je to, co vidíte – nejsem terapeut. Vytvářím myšlenky, komunikuji je a dělám výzkum. Teorie mi ale pomáhá být lepším člověkem – v interakci s druhými lidmi, i se zvířaty. Umožňuje mi vnímat, kdy se u druhých mění fyziologický stav. A zároveň mě inspiruje k novým výzkumným otázkám, které považuji za fascinující. Hlouběji zkoumám evoluci autonomního nervového systému savců.
A navážu na to, co říkal Boris. On přišel k teorii skrze model strukturálních deficitů – když je tělo fyzicky v napětí nebo ohrožení, mění se funkce autonomního systému. To pak ovlivňuje emoce a schopnost cítit se bezpečně. Jeho dětské klienty často diagnostikují ADHD, poruchy autistického spektra nebo neschopnost regulovat emoce a navazovat vztahy. On přichází od těla k autonomnímu systému. Vy – terapeuti – přicházíte opačně: trauma ovlivní mozek, ten autonomní systém, a pak vidíme projevy v chování. Fascinovalo mě, kde to celé začíná – zda strukturou, nebo traumatem. A zjistili jsme, že je to dynamický systém, kde obě cesty jsou pravdivé. Polyvagální teorie nás učí, že nejsme jen tělo, mysl nebo emoce – jsme integrovaný systém a musíme respektovat, jak to všechno vzájemně působí.
Boris: Přesně tak. Naše spojení je úžasné v tom, že se navzájem podporujeme. Moje klinická zjištění potvrzují Steveovu neurovědu. A jeho neurověda mi zase pomáhá chápat, co vidím u pacientů. Vysvětluje mi to, co jsem dříve jen pozoroval. Je to krásný příklad, jak různé pohledy na jeden jev – propojení těla a mysli – vedou k hlubšímu porozumění.
Je fascinující, jak každý z vás přichází k tématu jinou cestou, a přesto se potkáváte ve společném porozumění. A teď trochu praktičtěji – máte pro naše diváky nějaký teaser, upoutávku na vaši přednášku na kongresu?
Stephen: Pro mě je vždy velmi obohacující mluvit na konferencích s kliniky. Z jejich praxe získávám vhled do toho, jak se teorie uplatňuje v reálném životě. Mnoho terapeutů pracuje s klienty, kteří sami mají za sebou těžké životní události – ale nerozumí tomu, proč tyto události měly tak hluboký dopad. Proč se například po traumatu objevila syndrom dráždivého tračníku, fibromyalgie nebo jiné obtíže. Polyvagální teorie jim dává vysvětlení. Pomáhá pochopit, co jejich tělo dělá, a vede k větší sebelaskavosti. Tradiční medicína často tělo patologizuje – tělo dělá něco špatně. Ale když pochopíme, že tělo dělalo vše pro přežití, můžeme se na něj začít dívat s úctou a soucitem.
Děkuji, to bylo nádherně řečeno.
Boris: Já bych k tomu chtěl ještě něco dodat. Naše propojení se Stevem je skvělé v tom, že si vzájemně potvrzujeme naše poznatky. Moje klinická pozorování potvrzují jeho neurovědeckou teorii a naopak – jeho výzkum mi dává vysvětlení toho, co pozoruji u pacientů. Je to krásný příklad, jak různé pohledy na stejný fenomén – propojení těla a mysli – nám pomáhají lépe pochopit, jak funguje člověk.
To je fascinující. Každý z vás do toho vstupuje jinou bránou a setkáváte se ve stejném porozumění. A teď – máte nějaké lákadlo, pozvánku pro diváky kongresu Body Mind Unity? Co by si rozhodně neměli nechat ujít?
Stephen: Za mě – mluvit na konferencích s kliniky je vždycky mimořádně obohacující. Informace, které získávám od terapeutů, zejména těch, kteří pracují s traumatem, jsou nesmírně cenné. Mnozí z nich sami zažili těžké životní události, a často nechápou, proč tyto zkušenosti tak zásadně ovlivnily jejich život – proč se například po určité události objevily syndromy jako IBS nebo fibromyalgie. Polyvagální teorie jim dává rámec, jak tyto změny chápat. Učí nás mít soucit k vlastnímu tělu. Tradiční medicína má tendenci patologizovat, ale my se učíme chápat, že tělo reagovalo, aby nás ochránilo – a za to si zaslouží uznání.
Co vy byste vzkázal potenciálním návštěvníkům kongresu?
Boris: Budu mluvit o propojení tělesných poruch – zejména axiálních blokád – s psychickými symptomy, jako jsou psychosomatické syndromy nebo poruchy autonomního nervového systému. Polyvagální teorie nám dává nový rámec, jak tyto jevy chápat. Umožňuje nám přejít od psychogenních vysvětlení k pohledu strukturálně-fyziologickému, což vede k lepší diagnostice i léčbě napříč celým životním cyklem. Společný dialog se Stevem může přinést nové vhledy do hluboké propojenosti těla, autonomního systému a psychiky.
Jinými slovy – nabízíte novou naději rodičům dětí, kterým mainstreamová medicína často neumí pomoci. Nabízíte přístup, který zahrnuje tělo i mysl. A Steve, vy jste chtěl ještě něco dodat?
Stephen: Ano. Když mluvím o tom, že být polyvagálně informovaný terapeut znamená, že sledujete hlas a tvář klienta – co Boris přináší, je další rozměr: podívejte se také na postoj, na držení těla, na pohyb kloubů. Když jsou klouby ztuhlé, když jsou blokády, jejich efekt je cítit i v autonomním systému, který je základem emocionální regulace. Boris říká: polyvagálně informovaný terapeut pozná stav nejen podle výrazu, ale i podle struktury a držení těla. Tím se dostáváme k hlubšímu pochopení našeho komplexního organismu, který není jen kognitivní nebo fyziologický – je to dynamicky integrovaný systém. Když systém ztratí schopnost regulace – třeba při stresu, nemoci – projeví se to všude. Boris to vidí ve struktuře, já v autonomii a terapeuti v emocích a chování.
Markéta: To je úžasné. A teď otázka, kterou jsem vám chtěla položit už dlouho. Já jako terapeutka z Gáborovy školy vidím trauma všude.
Souvisí automatické reakce autonomního systému s traumatem?
Stephen: Skvělá otázka. Ale dovolím si ji otočit. Když vidíte jiného člověka ve stavu posttraumatické reaktivity – jak na to reaguje vaše tělo? Umíte to pozorovat bez toho, abyste se do empatie ponořila natolik, že zrcadlíte bolest klienta? Pravá soucitná reakce znamená, že si všimnete vlastní reakce – a pak své tělo zklidníte. Jen tak můžete klienta spoluregulovat. Pokud žijete s klientem v jeho bolesti, nebude terapie možná – protože klient bude vnímat vaši bolest jako reakci na sebe. Terapie je o tom, jak vytvořit bezpečný prostor.
A ještě jedna důležitá věc: covid nám ukázal, jak moc potřebujeme lidi. Když chybí sociální výživa – co-regulace s druhým savcem – náš nervový systém trpí. Po covidu se objevuje spousta politických i sociálních krizí. Jsou předvídatelné – když se lidé cítí ohroženi, stávají se defenzivními. A právě to je význam této konference – jak přejít od defenzivity ke spolupráci. Jak znovu být přístupní. Jediný dar, který jako lidé máme, je naše vlastní přístupnost. Ale ve stavu ohrožení je přístupnost zranitelností – a tělo ji vypíná. Porozumění vlastní fyziologii nám pomáhá vytvářet bezpečné prostředí pro sebe i pro druhé.
Markéta: Děkuji. Mluvíme často o autenticite, ale vy jste dnes přinesl nové slovo: přístupnost. Děkuji. A máme tu dotaz od diváků:
Jak se stát polyvagálně informovaným terapeutem, pokud jsem psycholog?
Stephen: Říkáme „polyvagálně informovaný“ terapeut – protože to není samostatná metoda, ale způsob vnímání. Můžete být somatic experiencing terapeut, dělat EMDR nebo Gábora Matého – a přesto být polyvagálně informovaný. Polyvagal Institute pořádá kurzy a nyní vzniká i česká pobočka. Už máme 14 až 18 mezinárodních partnerů, kteří vzdělávají terapeuty v duchu polyvagální teorie.
Je možné znovu vybudovat pocit bezpečí v těle, když jsme ho nikdy nezažili – třeba kvůli opuštění v dětství?
Stephen: Polyvagální teorie je velmi optimistická. Vysvětluje, proč se necítíte bezpečně – ale také říká, že to jde změnit. Vaše tělo dělalo to nejlepší pro přežití. A nyní, když víte, co se dělo, můžete ho znovu přeladit. Někdy pomáhá somatic experiencing, jindy rytmická hudba nebo jemné pohyby. Musíme tělu dávat signály, že může pustit obranu. Když se snažíme příliš, může to být kontraproduktivní. Tělo se zreguluje, když mu to umožníme – ne když ho k tomu nutíme.
Boris: K tomu dodám – když máte psychické problémy jako úzkosti či deprese, a zároveň bolesti těla, může být příčina v těle. V 80 % případů pacientů s úzkostmi nacházím blokády v páteři. Když je uvolníme, psychický stav se zlepší. Začněte komplexním neurologickým vyšetřením.
Markéta: A teď otázka, která také zazněla v chatu.
Jaký je rozdíl mezi nervovou regulací a nervovým uvolněním – např. v somatických cvičeních? Pomáhají opravdu rozšiřovat naši toleranci?
Stephen: Nevidím v tom zásadní rozdíl. Když lidé mluví o „vagových cvičeních“, jde o to rozšířit rozsah, ve kterém může náš systém fungovat. To přímo souvisí s pojmem „okno tolerance“. Pokud máte úzké okno, vaše tělo se hned rozhodí – stačí, aby se vám rozbušilo srdce, a už přecházíte do úzkosti. Cílem je vytvořit větší flexibilitu. Pracuji i na akustických terapiích – hudbě, která ladí s rytmy těla a pomáhá nervovému systému dostat se do uvolněného stavu.
Je možné pomocí vaší metody léčit fibromyalgii? Nikdo mě nechce léčit už pět let a už to nezvládám.
Stephen: Fibromyalgie je jednou z řady funkčních bolestivých poruch – a stejně jako například střevní obtíže nemívá jasnou fyziologickou příčinu. Moderní medicína je zaměřená na orgány, ale často ignoruje jejich nervovou regulaci. Polyvagální teorie říká, že tyto bolesti jsou reálné – ale jejich příčina je v narušené autonomní regulaci. A to je měřitelné, jen to medicína zatím dostatečně nedělá.
Boris: Přesně tak. A ještě doplním – není dobré začínat terapii bez snahy zjistit příčinu. Dnešní medicína, i alternativní, často pracuje symptomaticky. Ale my musíme začít hledat, kde je problém. U fibromyalgie bych doporučil detailní neurologické vyšetření a podívat se na celé tělo – pohyb, držení, páteř. Často najdeme souvislost mezi fyzickými blokádami a psychickými problémy.
Stephen: Doplním ještě, že chronická bolest je jiná než akutní. U akutní víme, kde je zranění. Ale chronická bolest, to je často „bolest mozku“ – systém se naučil být neustále aktivovaný. A právě tady pomáhá změna nervové regulace. Některé techniky měří například variabilitu srdeční frekvence a sledují, jak tělo reaguje. Věříme, že když dostane správné signály, tělo se umí znovu naučit uvolnit.
A poslední otázka – kde se vůbec bere pocit bezpečí? Je to něco vrozeného, nebo se to učíme zkušeností?
Stephen: To je úžasná otázka. Mnoho lidí, kteří nikdy v životě bezpečí nezažili, má přesto jasnou představu o tom, jaké by to bylo – být v objetí, cítit klid. To je podle mě důkaz, že máme tuto schopnost vrozenou – že je to dar, který si neseme jako savci. Napsal jsem o tom článek „Polyvagal Theory: A Science of Safety“ – rád ho s vámi sdílím.
Boris: A já to vidím i u dětí. Mnohé nikdy bezpečí necítily – ale po léčbě dokážou popsat, jak obrovsky to ovlivnilo jejich život. Autonomní nervový systém je schopen zajistit pocit bezpečí – ale jen pokud má správné vstupy. Pokud tělo i prostředí vysílají signály hrozby, nedokáže se zklidnit.
Stephen: Ještě doplním: při vývoji škály neurocepce bezpečí jsme zjistili, že lidé bezpečí často popisují jen negativně – jako „bez hrozby“. Ale bezpečí je něco víc. Je to přítomnost podpory, kontaktu, regulace. A právě tomu se na konferenci budeme věnovat.
Stephen: Děkujeme. Těšíme se na osobní setkání.
Boris: Díky a na viděnou v Praze!
